WEBovský počítadlo  této stránky říká, že jste návštěvník číslo                                                 

2. Festival "Bracco Italiano" v České republice  se soutěží CACT pro Bracco Italiano a Spinony proběhl.

Není asi zcela náhodou, že jsem podlehla právě italským ohařům. Jsou to spíše velcí psi, s mohutnými převislými pysky a správně slintající,  jsou vícebarevní a přátelští. Přesně o takovémto psu jsem snila jako dítě. Pan Pes, o kterého se může dítě opřít a cítit v něm citlivého, hodného a tolerantního kamaráda. A protože se nějak začít musí, a Lojza není můj první pejsek, na jehož pořízení jsem si musela počkat až do své dospělosti, moc ráda vzpomínám na jeho předchůdce v naší rodině a to na jezevčíka Sama. Na Sama padla volba vzhledem k rodinným a prostorovým možnostem. Sam se dožil 15,5 roků a jsem velmi šťastná, že Lojza Samika poznal a všichni společně jsme prožili 4,5 roků, než nás Sam opustil. Samovi je věnována i tato fotogalerie.

 Ještě před pořízením Lojzy jsem velmi pokukovala po svatobernardském psovi, ale osud tomu chtěl a mé kroky zkřížil italský ohař. Toto plemeno mne tak očarovalo, že každá má myšlenka na dalšího psa většího plemene, byla jediná a to: Bracco Italiano. Původně jsem ani psa ze VII. sk. FCI nechtěla vzhledem k náročnosti vedení a lovecké upotřebitelnosti, ale ten výraz obličeje italského ohaře, samé klady o plemeni, které jsem se postupně dozvídala, mne nenechaly na pochybách a bracco italiano mě začlo pronásledovat.

19.července 2003 jsme se vypravili do Polska pro Lojzíka a můj život začal mít nový směr, z kterého není již úniku. Ačkoli již dávno jsem k myslivosti měla takový srdečný vztah, až Lojza mě provedl její vstupní branou prostřednictvím jeho výcviku, absolvovaných zkoušek lovecké upotřebitelnosti. Jako téměř každý vášnivý a začínající majitel loveckého psa, i já jsem s radostí a nadšením absolvovala myslivecký kurz k získání loveckého lístku, a abychom byli komplet, nemohla jsem si odpustit ani získání zbrojního průkazu.

Lojza mě vtáhl i do víru psích výstav, které jsem pochopitelně již dávno navštěvovala, ale pouze jako divák mezi vystavovateli procházející a snící o vlastním psíku a jeho předvádění v kruhu. Ano, právě Lojza mi to umožnil a spolu jsme postupně objevovali atmosféru a dění na výstavách jak u nás, tak v zemích sousedících. No a jak už je v pejskařském světě klasikou, jeden pes nikdy nestačí, začala jsem se rozkoukávat po dalším budoucím členu naší smečky a štěstí nám bylo nakloněno v roce 2007 a vstoupil k nám Garbo.

Vítejte na našich stránkách